Proč bychom se netopili dokončení

26. ledna 2009 v 22:55 | Mike |  Seriály
Dívky v táboře nezahálely. Nechaly si nanosit dříví od opodál tábořících ctitelů, instruovaly je, jak se má dříví správně rozštípat a když byly pozvány ke kolektivní výpravě na houby, snažily se ctitelům vysvětlit, že to není vhodné.
"Jsem zasnoubena s bohatým uzenářem," šeptala Dana, "a celý ten čas nechodím na houby jinak, než pod jeho ochranou."
"Nelži," pokáral ji nejútočnější ctitel. "Kdybys chodila s uzenářem, nevypadala bys takhle." Zajíkl se obdivem a počal se mlsně olizovat.
"Pravda je jiná," zasáhla Lucie. "My jsme tady totiž s boxerským kroužkem mladých těžkotonážníků. Chlapci sem byli posláni na léčení, protože jsou od těch ran chorobně vznětliví a nervózní. Kdyby nás tu chlapci nenašli, bylo by jim to moc líto a hned by nás šli hledat. Většina z nich vlastní odznak Stopař ČSSR, takže by nás asi našli."
"Vůbec si jim netroufám říct," podotkla Kateřina, "že jste to dříví naštípali vy. Třeba Venca.
Vod tý doby, co se vrátil z kriminálu za tu vraždu v rozčilení, ten vám je teď tak popudlivej ! Toho by to tolik mrzelo ... "
"Nás nemůžou nějaký boxeři rozházet, nás teda ne," ohradili se ctitelé, strhli stany a ledabyle spouštěli lodě na vodu.
V tu chvíli z ohybu vystřelila loď s Bongem na kormidle. Její příď byla obalena kopřivami, stulíkem, větévkami vrb a olší, rybářským vlascem, pánskými trenýrkami a množstvím hlíny.
"To je von," ukázala Kateřina rozechvěle na Bonga, "ten je ze všech nejnebezpečnější !"
Ctitelů se zmocnila zvědavost. Opovrhli smrtelným nebezpečím, shromáždili se na vysokém břehu a se zatajeným dechem sledovali Bongovu jízdu.
Pod jílovým svahem se rozlévala tůň, proud směřoval vpravo od ní. Polovinu řečiště za tůní však uzavíral padlý kmen a ve zbylém prostoru trčely větve.
"Jak se to zastavuje ?" houkl Bongo na ctitele.
"To projedeš," křičeli ctitelé, nesmírně jim otrnulo a mávali na dívky, aby se šly taky podívat.
"Píchni !" - "Zakontruj !" - "Vodkopni !" - "Doleva !" - "Doprava !" křičely dívky i ctitelé a vytvořili na břehu jediný poskakující chuchvalec.
Bongo vytušil, že naň číhá jakési nebezpečí a stočil loď na tůň. Loď však měla svou rychlost a nehodlala ji ztratit. Její ověnčená příď mířila ke břehu.
"To čumíte, co ?" houkl znovu Bongo. "A to teprve budete čumět !"
"Přitáhni !" - "Stoč to !" - "Zaber !" - "Zakontruj !" ječeli diváci a padali do vody, protože Bongo v pudu sebezáchovy mocně zabral, loď poskočila, mlasklo to, břeh se zachvěl a jeho svrchní část se utrhla.
Ctitelé se nořili z vody s ohromeným výrazem. Ochotně vyprostili Bongovu loď ze břehu, v jílu zela menší šachta.
"Jo, to není jenom tak," povzdechl opatrně jeden ze ctitelů.
"Co není jenom tak ?" rozkřikl se Bongo. "To je vám doufám jasný, že jsem to udělal pro zasmání ! Nevěříš ?" obrátil se výhružně na nejbližšího ctitele.

"Ale jo," řekl ctitel a předstíral, že pomáhá vytáhnout Kateřinu z vody. "To je fakt úplnej šílenec," šeptal jí.
"Pusť mě, sakra, já vylezu sama," obořila se na něj Kateřina. "Nešahej na mě, víš, co jsem vám říkala !"
Ctitel ji pustil a Kateřina znovu sklouzla po jílu do tůně. Tehdy se v zátočině objevilo kormidelnické loďstvo.
"Křižáku," volala Dana v tůni. "Můj kormidelníku ! Přicházíš v poslední chvíli !"
"Co se to tu děje ?" zařval Křižák.
"Tak nashledanou," vykřikli ctitelé, skočili do lodí a nejvyšší možnou rychlostí odpádlovali k osadě Magdaléna.

"To jste si taky mohly vodpustit," řekl večer dívkám trpce Keny. "Kdybyste nebyly samá legrace, mohli jsme teď mít v partě vo čtyři lidi víc !"

Z LODNÍHO DENÍKU Středa 3. července
Velmi jsem se mýlila, když jsem do domnívala, že vodácký rychlokurs je vhodný jen pro bytosti duševně zakrnělé. Je pravdou, že uspořádáním rychlokursu si kormidelníci odreagovávali komplexy méněcennosti získané bůhvíkde, ale ani pro mne nebyl jejich rozmar bez významu. Zhlédla jsem film Zálesák a viděla jsem, že jízda peřejemi nic není. Sám zálesák se při tom příjemně usmíval. Jeho dívka sice peřej nesjela a vylovili ji až indiáni, to však není typický případ, neboť dívka byla němá. Po dnešku však vím, že moje osobní neštěstí spočívá v tom, že na Lužnici se indiáni nevyskytují.
Keny, můj kormidelník, se vrátil odpoledne bez lodi. Napřed jsem nebyla ráda. Teď jsem ale ráda a doufám, že vlak, v němž loď vezou, se srazí a loď bude mít jen dva rozměry na způsob lívance, takže bude k plavbě nepoužitelná. Nebo že ji někdo prošlápne. Nebo že ji ukradne konduktér. Já se pak budu opalovat na louce, zatímco moje šílená parta se bude topit v peřejích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama